VIDEOpříběh Pavly Sudové

14. července 2007 v 1:07 | Lustre |  Příběhy
Ztratila jsem kvůli anorexii rok života, ale na druhou stranu jsem si uvědomila, že člověka nikdy nic neporazí - jen on sám sebe... Ale jste poslední, komu dám rozhovor o tom, co jsem prožila," prohlašuje Pavla. "Už mě to nebaví rozebírat. Dělám ten rozhovor jen proto, že to třeba někomu pomůže..." Vysoká, hezká blondýna se sportovní postavou a Miss sympatie roku 2004 si ještě před rokem a půl přála jediné - zemřít.

Přestala jsem jíst

O důvodech, které Pavlu Sudovou nakonec přivedly až na pokraj života a smrti, se dnes může už jen dohadovat. Nejspíš to tehdy byla shoda mnoha okolností ("...řešila jsem různé osobní věci, zemřel mi kamarád, navíc jsem se po Miss ocitla v takovém vakuu, kdy jsem neměla co dělat, protože jsem přerušila školu a to na mě nepůsobilo dobře, ale rozhodně jsem s tím nezačala proto, abych zhubla..."). Ať už to bylo tak, či tak, Pavla na tehdejší situaci reagovala po svém: Přestala jíst. "Na den mi stačil třeba pytlík oříšků, mandlí, jeden salát nebo taky nic. V podstatě mě to pak začalo i bavit," prozrazuje Pavla.

Cesta do pekel

Celý život jsem sportovala, ráda a hodně jsem jedla, takže zpočátku nikoho nenapadlo, že mám problémy s jídlem. Jen mi občas někdo řekl: Ty nějak hubneš..." Z Pavliných původních 58 kilogramů při výšce 177 centimetrů jí váha klesla na 52 kilo a stále šla dolů. První, kdo Pavlu začal upozorňovat, že něco není v pořádku, byl její tehdejší přítel. "Opatrně se mě vyptával, co se se mnou děje. Já ale byla přesvědčena, že mám vše pod kontrolou. I přesto, že to tehdy zničilo náš vztah." Nemoc se začala na Pavle podepisovat. Vyhledávala samotu. "Říká se, že u ženy jsou chutě k jídlu a k sexu propojeny. To se u mě projevilo. Nejedla jsem, nestála jsem o sex, neměla jsem potřebu se přítele dotýkat, jeho doteky mi vadily."

Na psychiatrii

Byly dny, kdy Pavla nesnědla ani sousto. Někdy vydržela nejíst čtyři dny. Pak se na další dny "nasytila" půlkou rajčete... Jen pila vodu a jednou denně si "dopřála" ledovou kávu v papírové krabičce. Postupně se u Pavly začaly objevovat příznaky přicházející deprese. "Plačtivost, třes, myšlenky, že nemám proč žít..." S depresemi bojovala přes dva měsíce, pak už to nevydržela. "Jednoho dne jsem se cítila tak hrozně zle, že jsem zavolala mámě, jestli by mě neodvezla do nemocnice." A tak se Pavla ocitla na psychiatrii, kde jí diagnostikovali mentální anorexii. Nemocniční prostředí však Pavliny potíže ještě prohloubilo. "Ležela jsem na pokoji s pacienty, s nimiž se nedalo komunikovat, v noci mě budil jejich křik... Namísto toho, aby se můj stav zlepšoval, šlo to se mnou z kopce. Nejedla jsem, jídlo jsem většinou 'šoupla' někomu do talíře, nebo jsem ho vyhodila. Na vážení jsem měla vymyšlené fígle: Vypila jsem předtím třeba tři litry vody. Brzy to ale všechno prasklo."

Hlavně cvičit a nejíst...

Od té doby byla pro Pavlu po dlouhé měsíce jediným zdrojem energie umělá výživa. "Hrozné scény... Hádala jsem se se sestrami a s doktory, že to nechci. Ale zároveň jsem nebyla ochotna začít jíst. O to více jsem pila. Denně třeba deset litrů vody. Extrémně mi z toho otékaly nohy a selhávaly ledviny a játra, měla jsem špatné krevní testy. Přála jsem si jediné: Dostat se domů." Krátce před Vánocemi 2005 se Pavla na revers dostala domů. "Samozřejmě jsem ani doma nejedla... Naši už nevěděli, co se mnou. Když do mě chtěl táta nacpat polívku, chovala jsem se jako hysterické dítě, plakala jsem a plivala mu jí zpátky do obličeje. Já měla v hlavě jediné: Hlavně cvičit a hlavně nejíst. Bylo mi jedno, jak to dopadne. Byla jsem si vědoma, že jsem zlomená troska a nevěřila jsem, že bych ještě někdy mohla být jako dříve - ta silná holka, která nikdy nikoho neprosila o pomoc."

Chtěla jsem to skončit

Den po Silvestru se Pavla pokusila o sebevraždu. Našla ji maminka, která se v jakési předtuše vrátila domů. "Máma mi tak zachránila život. Ale tehdy jsem jí to zazlívala. Nechtěla jsem zpátky do nemocnice..." Uzavřenost, otupělost, nezájem o vše, poruchy vnímání, hysterická snaha o cvičení, které měla zakázané a opět umělá výživa - už jen do slabin, protože žíly byly slabé a poničené. Takové jsou Pavliny vzpomínky na toto období. Její stav začal být na pokraji života a smrti, a nejspíš proto tehdy dostala propustku domů. "Asi věděli, že mě tam pouští zemřít."

Vážila jsem 35 kilo

Doma váha klesla ze 43 na 35 kilo. Pavla občas mluvila z cesty, selhávala jí psychika. Jídlo odmítala, schovávala, vyhazovala. "Za ten poslední rok jsem odhadem snědla tak půl pytlíku piškotů." Byl březen 2005, měla krátce po 19 narozeninách, uplynul rok od soutěže Miss... "Nechtěla jsem nic jiného než umřít. Myslím, že naši se tenkrát připravovali na to, že se mnou prožívají poslední dny. Máma mě třeba vzala na výlet autem. Zastavili jsme u lesa a máma mi řekla: Pojď, půjdeme se projít. A já nemohla udělat už ani krok..."

Zlom

Tehdy jí matka podruhé zachránila život, protože se rozhodla, že ať Pavla chce, či ne, odveze ji do nemocnice. Pavlu, která byla naprosto apatická, přijali na metabolické jednotce. Stále měla v sobě jediný cíl: Zemřít. Po čase si Pavla všimla jedné pacientky. "Jmenovala se Evička. Měla vždycky hadičky v nose, dýchací přístroj podpaží - nepracovaly jí plíce, ale vždycky měla dobrou náladu. Jednou to na mě padlo a já si řekla: Tak ona má ty svoje dny sečtené, pravděpodobnost, že se dočká transplantace, je mizivá, a tak by chtěla žít! A já se tady zabíjím a mohla bych být zdravý člověk. Zavolala jsem sestru a poprosila ji o jogurt. Nechtěla tomu věřit, byli tam zvyklí, že si tajně strkám hroznové víno do ponožek... Bylo štěstí, že můj mozek tehdy ještě zafungoval a došlo mi, že stojí za to žít."

Návrat

Návrat do života však pro Pavlu nebyl snadný. Trvalo dlouho, než ji vůbec pustili z nemocnice a doma se pak navíc dostala do dalšího extrému: přejídala se. "Byla jsem schopna vyjíst během dvou hodin celou lednici. Nanuky, med, chleba, čokolády... Bylo mi zle, ale jedla jsem dál." Za pár měsíců Pavla přibrala přes 40 kilo. "Pochopitelně, že jsem zase zkoušela nejíst, protože jsem se za sebe styděla. Ale už jsem to nevydržela. Bez jídla bych teď už omdlela." Dnes už má Pavla svou váhu po kontrolou. Pravidelně cvičí a nehladoví a svůj den začíná vždycky pořádnou snídaní. "Kvůli tomu, abych se v klidu nasnídala, vstanu třeba o tři hodiny dříve."

Ohlédnutí

Jak se Pavla tehdy dostala do bludného kruhu anorexie, proč z něj nedokázala vystoupit dříve, jak vlastně přemýšlela, to všechno jsou otázky, na které Pavla nedokáže jednoznačně odpovídat, přestože ji nemoc naučila upřímnosti a pokoře. "Říká se, že vše špatné je pro něco dobré. Ale téhle nemoci nejsem vděčná za nic. Naučila jsem se díky ní neřešit nedůležité věci, ale mnohem víc mi vzala. Mám narušené nervy, občas trpím depresivními stavy, kdy chci být sama a nevycházím ven." Na otázku, zda si je jistá, že je za tím, nedokáže odpovědět. "Samozřejmě bych to už nechtěla zažít, ale co já vím... Nikdy neříkej nikdy," říká. Zároveň dodává, že se dnes řídí heslem: Jíme proto, abychom žili. "Každou neděli chodíme s kamarádkou na mušle a na víno a pro mě je to úplně nejvíc na světě!" Z Pavly je cítit, jak si dnes váží života. "Jsem šťastná, že mám práci, přátele, rodinu... Z mámy je teď moje kamarádka, přitáhlo nás to k sobě. Máma, to je můj život, který mi sama dvakrát zachránila."

Ven z pekla

Když jsem s Pavlou Sudovou rozebírala její příběh a snažila se pochopit myšlení ženy, která se cíleně propadla do svého pekla, zajímalo mne také, kde pak v sobě našla poslední zbytky vůle, díky níž nakonec přežila. Nebyla náhoda, že Pavla svůj boj vyhrála, protože anorexie je potvora, která na náhody nehraje a má na svém kontě každoročně desítky obětí. Nebylo to ani jen díky individuální péči lékařů z plzeňské metabolické jednotky, na něž Pavla nedá dopustit, ani díky milující mamince, která pro Pavlu dělala, co mohla.... Kdepak, tu sílu bojovat s osudem musí člověk najít sám v sobě. Pak se mi vybavila Pavlina slova: "...vždycky jsem byla samostatná holka, se vším jsem si věděla rady, a kdykoli jsem měla malér, musela jsem se s ním vypořádat. Za mě rodiče problémy neřešili..." Poznámka zdánlivě nesouvisející s jejím příběhem, mi do něj nakonec zapadla jako dílek do mozaiky. Podle mého hlavně díky spartánské výchově, která ji naučila problémy řešit, a ne jim podléhat, byla Pavla schopná se anorexii postavit.

Vyprávění Pavly Sudové o anorexii na videu
ZDE!
VÝZVA RO TEBE!
Máš také zajímavý příběh? Pošli mi ho na mail: lustre89@seznam.czjá ho tu zveřejním.Podělíš se s ostatními čtenářkami o své zkušenosti.Děkuji
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama